Vážně nemocné nebo zbědované lidi nacisté buď deportovali, nebo odklidili, takže delegace neměla šanci vidět reálné podmínky života v ghettu. Přípravám na návštěvu výboru Červeného kříže v Terezíně se také říkalo „zkrášlovací akce“. Kromě jiného byly v rámci zkrášlování u hradeb založeny záhonky, aby se delegace mohla na vlastní oči přesvědčit, že si Židé svobodně mohou pěstovat vlastní zeleninu.

 

Výbor Červeného kříže do Terezína dorazil v červnu 1944. V delegaci byli zastoupeni dva reprezentanti Dánska: Frants Hvass, dánský diplomat na Ministerstvu zahraničí, a Eigil Juel Henningsen, vrchní lékař a poradce ze Státního zdravotního ústavu. Henningsen následně vypracoval zprávu, jež vypovídala o velké spokojenosti s návštěvou.

 

Delegaci přijal Karl Rahm, SS-Sturmbahnführer ​a velitel Terezína, spolu s dr. Weinemannem, jenž velel německé bezpečnostní policii v Protektorátu Čechy a Morava.

​

Delegace se nejprve setkala s předsedou židovské rady starších (jistý druh „starosty“), Paulem Eppsteinem. Ten byl vybrán, aby výboru Červeného kříže město ukázal a sdělil, že si delegace jistě všimne, že „…život tu probíhá jako v obyčejném městě.“

 

Během návštěvy se delegace setkala také s dánskými Židy, se kterými si mohli členové promluvit. Ti tvrdili, že životní podmínky se v Terezíně za poslední půlrok výrazně zlepšily. Zde je potřeba si uvědomit, že dánští Židé byli pod obrovským tlakem, takže se kvůli strachu z Němců neodvážili delegaci nic říct. Eigil Juel Henningsen navíc ve zprávě také zdůraznil, že se delegace mohla volně pohybovat po celém městě a vše si důkladně prohlédnout. Ovšem po bližším prozkoumání trasy, kudy se návštěva ubírala, je jasné, že to není pravda.

Henningsen ve své zprávě sděloval, že Židé mají možnost udržovat kulturní život v knihovně, spolkovém domě a v městské kavárně „Kaffeehaus“, kde si mohou zakoupit občerstvení. Na náměstí naproti kavárně také nacisté nechali celý den vyhrávat židovský orchestr.

Kromě této části města se delegace podívala také do dětského domova, na poštu, do lékárny a do nemocnic. Závěr Henningsenovy zprávy zněl, že kromě jisté přeplněnosti není městu co vytknout. Právě přelidnění bylo podle Hennigsena jediným zdravotním rizikem, ale to se prý podařilo eliminovat dobrou organizací.

 

​Když byl Eigil Juel Henningsen po válce se svou zprávou konfrontován, argumentoval tím, že se ze strachu o bezpečnost dánských Židů neodvážil uvést něco jiného. Stejně tak prý nemohl svědčit o něčem, co nebylo vidět. Henningsen rovněž vypověděl, že byl během pobytu v ghettu skeptický a všiml si, že mnoho budov bylo jen narychlo opravených zvenku, takže bylo jasné, že před jejich návštěvou musely být podmínky horší. Ale stejně prý nemohl nakonec zapsat nic jiného, než to, co mu řekli sami dánští Židé.